Rozier, Gilles: Láska bez odporu

18. června 2009 v 10:30 | Veronika Lenzová |  Gay literatura
Děj francouzského románu se odehrává v době války, kdy hlavní hrdina ukrývá ve sklepě svého domu polského Žida Hermana. Nejprve k sobě nacházejí cestu přes knihy, které Hermanovi vypravěč nosí pro ukrácení času, posléze se sbližují i citově a fyzicky. Láska k Hermanovi přináší vypravěči pocit naplnění a autenticity, takže se začne stavět aktivněji a odpovědněji k celému svému životu, jímž do té doby spíše jen proplouval a uhýbal před konflikty. K válce se stavěl jen vlažně a míjel ji, docházel na gestapo pro překlady, které po něm z velitelství požadovali (byl učitelem němčiny), oženil se, ačkoli ke své ženě nic necítil a zůstali až do její tragické smrti jako dva cizí lidé.
Jeho odvaha se projeví poněkud problematickým činem - zabíjí esesáka Volkera, milence své sestry (jehož přítomnost jej po celou dobu naplňovala pocitem hnusu a trpného ponížení). Kromě otázky, zda Volkerova smrt vůbec byla k něčemu dobrá, způsobí nepřímo tento čin i další tragédii - mrtvolu je nutné zakopat ve sklepě, protože jinde to není možné, Herman tam v sousedství hrobu není schopný vydržet, opouští bezpečný úkryt a na útěku umírá. Obrodná síla lásky působí bez ohledu na to, zda se jedná o lásku dvou mužů nebo mužů a žen, je to univerzální vzorec, který jde od člověka k člověku. Tahle skutečnost je podtržena tím, že v textu se vůbec neobjevuje gramatický rod, jenž by určil pohlaví vypravěče (ten také proto nemá žádné jméno). Z kontextu se dá ovšem předpokládat, že jde o muže. Nic na zvláštním příběhu není podané černobíle nebo schematicky, události se zjevují ve své relativnosti a různých možných dopadech a výkladech, a to jak činy osobní, tak celá doba války a její zpětné hodnocení. Tatáž věc může motivovat i zabíjet, dávat sílu, nebo brát život, přičemž obojí může být tak spletené, že jedno od druhého není možné oddělit - relativity, podobnosti, blízkosti, vzdálenosti. Autor se nepouští do těžkopádného vysvětlování pohnutek mysli svých postav, přesto dosahuje naznačenými zkratkami maximálních účinků. Čin, vyvolaný silou lásky, nakonec nepřímo milovaného člověka zabíjí - Herman totiž utíká v uniformě po mrtvém Volkerovi (která mu má zajistit bezpečnost) a je zastřelen jako Němec, nakonec ho vypravěč nemůže ani pohřbít, protože "kdo by se odvážil pohřbít esesáka, když by riskoval, že ho postihne stejný osud. Každý není Antigona. Celou tu tragedii bylo možné vylíčit až po osvobození, a ani potom to nebylo jednoduché, protože tahle země přijímala jenom jednu pravdu - tu o hrdinech a vítězích, kteří byli v odboji od první chvíle a kterých nikdy nebylo tolik, jako v roce 1945."
Herman byl Žid, s vypravěčem se začínal sbližovat na základě básní psaných v jidiš - jazyce, který je němčině tak blízko - další paradox v době, kdy si dva národy snad nemohly být vzdálenější ("možná jen proto, že ten druhý národ mluvil podobným, ale ne tak vznešeným jazykem, srozumitelným, avšak málo pruským, a proto tedy bylo nutno s tou přílišnou odlišnou odlišností skoncovat").
Vypravěč zmiňuje jakéhosi faráře, který skrýval v kůlně rabína, od něhož se chtěl naučit hebrejsky. Rabín věděl, že za každý přeložený a interpretovaný verš z Bible dostane kus chleba, když farář nic potřebovat nebude, nedostane nic. Z pocitu, jak je vydán na milost a nemilost, se rabín nakonec zbláznil, ale farář dostal po válce medaili za statečnost: "...nikdo už nevěděl, kdo byl hrdina a kdo zrádce, kdo zbabělec a kdo měl odvahu. Byla to doba, kdy lidé mysleli, že vidí černobíle, ale tak to nebylo, viděli šedivě jako za noci, kdy nakonec zešednou všichni psi." Vypravěč si sám klade otázku, zda by tak dlouho riskoval pro Hermanovu záchranu, kdyby ho nemiloval, a nedokáže si na ni jednoznačně odpovědět.
Kdo koho zachraňoval a proč to dělal, jak pradivý je náš obraz hrdinů, co to znamená být Židem, v jaké době a pro koho ....
"-A vy se už nemodlíte?
- Přestal jsem, když mi bylo šestnáct, chtěl jsem být něčím jiným než Židem, chtěl jsem se stát normálním obyvatelem světa, na kterého se nedívají svrchu, ale stejně jsem tomu neunikl. Dohnalo mě to na druhém konci Evropy, u paní Pellouxové. Vytáhli mě rovnou z postele: Papiere, bitte! U vás ve sklepě jsem se zase začal modlit. Jsem přeci znovu Žid, nebo ne? Běda, kdybych ztratil pojem o čase. Jen jednu modlitbičku, jeden malý šma-Jisroel ráno a večer. Ten polední si odpouštím.
A co já?Bral mě jako něco míň než ten svůj šma-Jisroel? Věděl, že přijdu každou noc, ale to mu nestačilo; aby neztrácel pojem o čase, musel se modlit. Tenkrát se mi nepovedlo sebrat odvahu a zeptat se ho. Ta myšlenka se mi ale jednou usadila v hlavě a už nešla zaplašit - Žid, který se se mnou tak ohnivě miloval, se každé ráno a večer modlil. Hebrejsky. Podivná zábava v podivném literárním salonu, další malé šílenství téhle války. Bylo mým přáním, aby mi patřil na světle božím a po celý den, nejen přes noc v zastrčeném sklepě. Mohl by se dívat na hodiny, kontrolovat běh času na kalendáři od pošty jako všichni ostatní a obešel by se bez všech těch salamalejků a kývání zepředu dozadu. A mohl by číst Kafku. Miloval by se se mnou každé ráno, poledne a večera a oba bychom věděli, že jsem jeho šma-Jisroel, jak říkal. Ale takové přání, to bylo zase jiné šílenství."

Ve světě relativity, absurdity, zla a války se zrodila láska dvojnásob zakázaná, mezi dvěma muži a mezi Árijcem a Židem. V celé knize není ani slovo o homosexualitě, o nějaké nutnosti smířit se s ní či ji vnitřně přijmout. Mezi všemi paradoxy, neštěstími, záměnami a neporozuměním je láska dvou hrdinů tím nejvitálnějším a nejobrodnějším, k čemu v knize došlo. A žádné odůvodnění nepotřebuje. Není jediným tématem knihy, ale mezi motivy nadčasovými a závažnými jedním z nejdůležitějších. K tomu není co dodat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama