Burroughs, Augusten: Hlava nehlava

18. června 2009 v 10:48 | Veronika Lenzová |  Gay literatura
Augusten má poněkud bizardní a nevydařené dětství. Matka je excentrická básnířka a chaotická feministka, která mezi psaním poezie o hrobech nadějí a křivdách z dětství, vysvobozováním vnitřní ženy v sobě a střídáním lesbických vztahů (na něž se přeorientovala po rozvodu) podléhá periodickým atakám duševní choroby, při nichž pojídá vajgly od cigaret, hází kolem sebe popelníky a maluje rtěnkou po stěnách číslici pět - na dítě jí při tom všem jaksi nezbývá čas, prostor ani zájem. Odkládá proto Augustena do rodiny svého psychiatra, ta ale není o nic normálnější ani stabilnější - ve zpustlé rozpadající se vile bydlí mezi oblaky prachu a zvířecích chlupů kromě rodiny doktora Finche také psychiatričtí pacienti, které si tam doktor stěhuje, pacienti nakonec ale nejsou o nic vyšinutější než matka Agnes, která pojídá u televize psí granule, třicetiletá Hope, která vyhrabává zemřelou kočku Freudu z hrobu na zahradě a chce ji vařit v hrnci a zjišťuje budoucnost z Bible jako z orakula, samotný doktor, jemuž Bůh ve snu sdělil, že mu bude prozrazovat budoucnost pomocí exkrementů - celá rodina pak tedy sleduje, jakou mají tatínkovy výkaly barvu a tvar a s výrazem úcty je suší na zahradě. Děti si hrají se starým přístrojem na elektrošoky, vánoční stromeček stojí v pokoji ještě v červnu, nikdo nic neřeší a každý je ponechán svému osudu. Když Augusten s Natalií (další Finchovic dcera) prorazí nad kuchyní okno do střechy a do kuchyně potom velkou dírou teče, vyřeší se to jednou provždy lavorem, který na stole chytá sníh a dešťovou vodu. Když Augusten kategoricky prohlásí, že nenávidí školu a chodit tam prostě nebude, doktor Finche mu pomůže nafingovat pokus o sebevraždu, aby jej mohl následně do konce školního roku "léčit" ve své vile. Je totiž toho názoru, že od třinácti je člověk zcela svobodný a záleží jen na něm, jestli chce chodit do školy nebo ne. Augusten je gay a u doktora Finche najde svého prvního partnera - třicetiletého Neila Bookmana, na němž mu nejvíc imponuje to, že se o něj doopravdy zajímá a tvrdí, že by bez něj vůbec nemohl žít. Nakonec jej ale opouští i Neil, napíše mu, že jeho cit je tak silný, že jej nemůže unést, a mizí do neznáma navždy (od té doby se už nikdy neviděli).
Prvotina "Hlava nehlava", která byla i zfilmovaná, během krátké doby svého autora proslavila. Nevím, jestli přináší ještě jiné poselství než zprávu o tom, že celý svět je šílený a přehlídku bizardních postav a situací. V každém případě je zábavná. Podle žebříčku Entertainment Wekly se její zásluhou autor dostal mezi patnáct nejzábavnějších umělců v Americe (roku 2002). Pokud doopravdy líčí své mládí, jistě je neměl jednoduché, ale "...ironií osudu mu jeho dětství poskytlo záviděníhodný materiál pro literární zpracování - podle pravidla, že realita předčí jakoukoli fikci. Pokud získal od svých rodičů něco pozitivního pak je to nepochybně dar psaní a smysl pro humor." (z obalu)
 

Wintersonová, Jeanette: Vášeň

18. června 2009 v 10:47 | Veronika Lenzová |  Lesbická Literatura
Druhý román britské autorky, jejíž knihy v sobě spojují obsahovou a jazykovou náročnost s čtivostí a přístupností pro čtenáře, má motto: "Někde mezi strachem a srdcem je vášeň."
Po úspěšné prvotině Na světě nejsou jen pomeranče (viz recenze v tomto tematickém bloku) se Wintersonová opět zabývá queer tematikou, tentokrát tak, že ji lze opravdu jen těžko zařadit do nějaké přihrádky. Její hrdinové jsou skutečně spíše queer než gayové nebo lesby a přesnému zařazení vzdorují.
Děj se odehrává během napoleonských válek, kdy k sobě přivádějí cesty osudu francouzského kuchaře Henriho a benátskou prostitutku Villanelu. On slouží u armády jako Napoleonův kuchař a dlouhou dobu tajně miloval svého chrarismatického vojevůdce (vlastně do té doby, než pochopil, že je to samolibý krutý člověk, který jen žene davy své armády na nesmyslnou smrt), ona je bisexuálka a transvestitka a miluje tajemnou ženu z rodných Benátek. Setkávají se v Moskvě, kam oba přicházejí s francouzskou armádou - a společně z armády prchají. Henri se do Villanely zamiluje, ona do něj ne, protože její srdce zůstalo v domě benátské milenky. Jelikož se příběh odehrává na pomezí reality a fantazie, má srdce v tom domě doopravdy a po návratu do Benátek posílá Henriho, aby jí ho přinesl zase zpět:
V prvním pokoji, jehož dveře jsem otevřel, stálo pouze cemballo. Ve druhém patnáct oken vykládaných barevnými skly. Třetí pokoj byl bez oken a na podlaze ležely vedle sebe dvě rakve s odklopenými víky, vyložené bílým hedvábím. Ve čtvrtém pokoji se nacházely od země ke stropu police plné knih, umístěných ve dvou řadách za sebou. Stál u nich žebřík. V pátém pokoji hořela lampa a po celé jedné stěně se táhla mapa světa. Mapa s velrybami v oceánech a příšernými nestvůrami, které ukusovaly souš. Byly tu zakresleny cesty, které jako by končily v nitru země a jindy zase byly náhle přerušeny mořem. V každém rohu seděl kormorán, jemuž se v zobáku mrskala ryba. V šestém pokoji - šicím salónu - visela v rámu ze tří čtvrtin dokončená tapiserie. Zobrazovala mladou ženu sedící v tureckém sedu nad paklíkem karet. Poznal jsem v ní Villanelu." (Právě v oné tapiserii se skrývá Villanelino srdce).
Láska vytváří v životě různé peripetie, nedá se nikam zařadit, a pohybuje se "mezi strachem a srdcem." Henri miloval nejdříve muže, pak ženu. Villanela se převléká za muže v kasinu, kde pracuje, spí s muži i se ženami, vdá se za zlého masaře a nakonec nezůstane ani se svou benátskou milenkou, od níž odešel manžel (vydal se do světa najít svatý Grál). Benátčanka se Villanely zeptá, zda zůstane, a ta odpoví, že nikoli. Vášni totiž není možné poručit. Kromě měňavosti a nezařaditelnosti lásky i světa (v příběhu je neuchopitelná měňavost znázorněna Villanelinými převleky i Benátkami - městem převleků, kde každou noc přibývají nějaké ulice a nějaké jiné zase mizí) má láska i univerzálie, které platí pro muže, ženy, lásku ke stejnému i opačnému pohlaví, na celém světě. To je na ní asi to nejpodstatnější.
"Jak to přijde, že jeden den je život jak má být, a člověk je spokojený, snad i trochu cynický, ale vcelku to ujde, a pak zničehonic zjistí, že se mu půda pod nohama proměnila v propadlo a ocitl se v úplně cizí zemi, neví přesně kde a nezná místní zvyky? Cestovatelé, ti mají aspoň na vybranou. Ti, kdo zvedají kotvy, vědí, že v cizině bude vše jiné než doma. Mořeplavci jsou na to připraveni. Ale my, kdo plujeme v žilném řečišti, kdo vplouváme do měst vnitrozemí nazdařbůh, se přepravit nemůžeme. My, kdo jsme hovořili plynně, shledáváme, že se nám život stal cizím jazykem. kdesi mezi močálem a horami. Kdesi mezi strachem a sexem. Kdesi mezi Bohem a ďáblem leží vášeň a cesta k ní je přímá a cesta zpátky klikatá. Udivuje mě, že takto mluvím. Jsem mladá, život mám před sebou, přijdou další. Pociťuji první záchvěv vzdoru od doby, kdy jsem ji potkala. První vzedmutí svého já. Už ji nenavštívím. Mohu jít domů, odhodit tento šat a žít dál. Mohu se odstěhovat, když se mi zlíbí. Masař se jistě nechá za pár laskavostí přemluvit a vezme mě do Paříže. Vášni, plivu na tě. A plivla jsem do vody."

Limonov, Eduard: To jsem já, Edáček

18. června 2009 v 10:46 | Veronika Lenzová |  Gay literatura
Edáček je ruský emigrant žijící v USA. V rodném SSSR byl básníkem, který nesměl publikovat, v USA mu sice v ničem nebrání politický režim, ale výsledek je vlastně tentýž, protože jeho poezie není komerčně zajímavá a nikdo na ni není zvědavý, takže semtam něco pošle do ruských emigrantských novin a je živ ze sociální podpory a příležitostných pomocných prací. Stále se mu stýská po rodné zemi a ještě více po manželce Jeleně, která mu utekla s bohatým Američanem. Celá kniha je o citovém vykořenění a hledání blízkosti. Blízkost hledá Edáček ve vztazích a sexu se ženami i muži, přičemž autor při popisu vůbec nešetří velmi podrobnými detaily těchto sexuálních epizod.
Kniha vlastně není o homosexualitě, rozhodně ne o coming-outu či zařazování se.
Edáček není gay. Protože nemá předsudky, objevuje v sobě bisexuála a hledá člověka:

"Bezpečně jsem věděl, že potřebuju člověka, který mě bude milovat, a je jedno, zda to bude žena nebo muž ... Přistihl jsem se při tom, že se pohledem přehrabuju v houfu mužů se stejnou zvědavostí jako v houfu žen ... a hledal člověka. Člověk tu nebyl. Vyskytovaly se tu vyschlé americké intelektuálky,...které mě nezajímaly a já jsem nezajímal je. Hřebcovití američtí muži - inu, skvělá výživa v minimálně třech předcházejících generacích o sobě dává vědět - mě také nevzrušovali ..."
V homosexualitě vidí kromě provokace a možného úniku od Jeleny i možnost autenticity a svobody, přesto ale nakonec konstatuje, že ve světě teploušů je láska vzácná stejně jako kdekoliv jinde.
Román mnohem více pojednává o blízkosti a ne-blízkosti, přičemž k dosažení expresivního účinku neváhá autor použít jakýchkoli provokativních prostředků. Takového účinku dosahuje už tím, že spojuje tematiku politické perzekuce s třicetiletým playboyem Edáčkem, jehož americký svět štve úplně stejně jako ten sovětský, pro sprosté slovo nejde daleko a jehož sexuální dobrodružství rozhodně nejsou ojedinělá. V Rusku kniha údajně natolik pohoršovala, že ji sazeči odmítali tisknout. Její pornografičnost ale není samoúčelná - Limonov boří nejrůznější tabu, nejen prudérnosti (jímž bylo socialistické umění proslulé), ale i další - třeba gloriolu ruského disentu (o němž se vyjadřuje dosti skepticky).
"Je to vůbec první ruský americký román, napsaný s ruskou bezútěšnou chandrou", napsal v doslovu Vladimír Novotný. "Ruská duše je v knize ... pokřivena samotným faktem emigrace do zoufalé a bezútěšné křeče...Hrdina naší doby ruské provenience je tedy podle Limonova člověk který ztratil svou lásku...a navíc i svůj domov."
Kniha ale nevyznívá až takhle pesimisticky, protože autor na většině stránkách projevuje maximální smysl pro humor a sebeironii.

"Jsem špinavý buzerant, Aljošo", řekl jsem. "Poslyš, vezmi nás k sobě, přeci ses nechal slyšet, že oba tví velikáni sovětského umění odjeli do Philadelphie." "To není zcela přesné", opáčil Aljoša. "Proboha, to se s ním chystáš šukat u mě doma?" "Doma! To té smradlavé, upocené díře chceš říkat doma? Ano, chci mrdat s tímhle klukem v posteli tvého houslisty a pak se s ním přestěhovat do klaunovy." "No dobře, když jinak nedáš", povzdechl si Aljoša. "Ale abyste nakonec nepřeřízli mě." "Beze strachu", uklidnil jsem ho. "Ty mě totiž naprosto nevzrušuješ. Píchat ruské básníky nepovažuju za příliš zajímavé." ... Šli jsme, líbali se a za námi se belhal Aljoša a já byl stále opilejší a zfetovanější a od přetvářky a pitvoření jsem dospíval do nefalšovaného drogového rauše. Někoho jsem chtěl, nemusel to být zrovna konkrétně Johnnie, ale ten byl zrovna po ruce. Aljoška čas od času ten podivný pár, tedy mě a Johnnieho, častoval poznámkami: "Teda, ty jsi ale teplucha, Limonove!" Nebo: "Teď tě tak vidět moskevský kluci." "Gubanev je taky buzerant", zaječel jsem vítězoslavně. "Jednou jsem se s ním líbal celý večer a jaká to byla Francie!" ... Konečně jsme na místě ... jakmile jsme vstoupili, zaznamenal jsem okamžitě dva páry očí, polekaných a zmagořelých. Umělecké osobnosti ležely ve svých peleších tváří ke dveřím a příchod Limonova s černým milencem jimi evidentně otřásl. Rozhodl jsem se, že je zdrtím nadobro - objal jsem Johnnieho a splynul s ním v dlouhém smyslném polibku. V uměleckých osobnostech by se krve nedořezal. Oběma bylo už přes čtyřicet a na něco takového nebyli připraveni - ani klaun, ani muzikant. Řekl jsem Aljošovi: "Je to na píču, nocleh se nekoná, tak nám dej aspoň pivo, a my s Johnniem půjdem." Posadili jsem se s mým černým objevem na židli, přesněji řečeno posadil se on, já se mu před očima užaslých přihlížejících posadil na klín a Aljoška nám podal žádané pivo. To patřilo muzikantovi, vždycky měl v zásobě dobře dva tucty plechovek a Aljoška ho požádal, aby mu půjčil. A on ho rád dal, býval by dal cokoliv, aby se nemusel dívat na Limonova, který se tak nesnesitelně dlouho líbá s černým klukem. Úděsná podívaná pro ruského hudebníka nebo ruského klauna. Pak jsme se s Johnniem odporoučeli. Aljoška zůstal a uložil se ke spánku. Navrhoval jsem mu, aby šel s námi, ale on jen broukl: "Vy budete šukat, a co budu dělat já?" Měl pravdu a tak jsme šli sami."
 


Smithová, Ali: Jiné povídky a jiné povídky

18. června 2009 v 10:45 | Veronika Lenzová |  Lesbická Literatura
Povídkový výbor britské autorky je sestaven ze tří knih, které všechny končí slovy "...a jiné povídky". Slovo "jiné" může mít řadu významů. Jiné, další, mnohé, různorodé...Zdá se, že Ali Smithová má onen dar vzít jednoduše jakýkoli okamžik kteréhokoli svého dne, zdánlivě bezpracně a prostě jej zapsat a udělat z něj natolik působivou metaforu, že jí porozumějí čtenáři kdekoli na světě, uvádí se na obálce knihy. Doslov L. Nagyho má titulek "Odvaha ke stručnosti a banalitě". Smithová pracuje s běžným dnem nebo okamžikem, její povídky mají spíše nevýrazný děj a často i nevýraznou pointu (končí spíše do ztracena). Banalitu, obyčejnost (já bych řekla spíše zprávu o okamžiku se vším, co obsahuje a co v něm zůstalo nevyslovené) podává neotřelým způsobem, právě se zřetelem k mnoha nevysloveným a latentním významům.
Tak třeba povídka "Malé smrti" pojednává o hubení hmyzu - děj je možné shrnout do věty, že vypravěčce a její přítelkyni se v domácnosti rozmnožil hmyz, který možná přinesl na srsti kocour; koupily si tedy insekcitid a snažily se hmyz vyhubit. Z popisu o hubení hmyzu se ale nenápadným způsobem stává pojednání o životě a smrti (třebaže hmyzí, proto "malé"): Z těch pěti, které jsi tam hodila předešlého večera, skoro před dvanácti hodinami, tři pořád ještě šlapaly vodu, nožičkama tloukly o bok sklenice a vytvářely na povrchu vody proudění lidskému oku neviditelné. Zvedla jsi sklenici nahoru, abych se mohla podívat na dno. Na něm ležela jedna utopená. Sklo ji zvětšovalo. Nožičky měla jako lidské řasy a tělo jako kousíček nehtu.
Povídka "Virtuální" nemá děj o mnoho výraznější: vypravěčka chodí za kamarádkou své zemřelé matky do nemocnice, na vedlejší posteli vidí anorektičku, o jejímž osudu pak přemýšlí: Blesklo mi hlavou, jestli se třeba nepostí, jak to kdysi dělávali muži v Severním Irsku, sufražetky či svatí, uvažovala jsem, jestli se rozhodla nejíst kvůli fotografiím štíhlých žen v časopisech. Přemýšlela jsem, jak dopadla. Napadlo mě, co by se asi stalo, kdyby ji někdo vzal do náruče a pořádně ji objal. Vypadala dost hubená na to, aby se rozlámala na kousky. Celou cestu domů v autě jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se mi někdo v náručí rozlámal na kousky. Nedokázala jsem ten obraz vytěsnit z hlavy, při pomyšlení na to mi škubalo ve tváři, svíral se mi žaludek, ale stejně jsem na to znovu a znovu musela myslet. Kosti pod kůží se při sebemenším tlaku naštípnou, tak jako praskají suché větvičky nebo hlemýždí ulity na chodníku pod vaší nohou, ještě než si uvědomíte, co jste vlastně udělali. Motivem povídky je jídlo v různých variacích a podobách - anorektička, která uprostřed přebytků umírá hlady, rybičky, které se v hejnech honí za potravou v akváriu, tamagotchi, jež přinesou za vyhublou dívkou do nemocnice a o něž se stará, aby nezemřelo virtuální smrtí. Možná je každá realita poněkud virtuální, jak napovídá i název, každopádně nejspíš nemá jednoznačné řešení: Když jsem tu krásnou vyzáblou holku měla na dosah ruky, všimla jsem si kůže kolem jejích očí, kůže, ze kterých má víčka - byla ochablá, volná. Její ruka takhle zblízka připomínala nožku ptáka, byly na ní vidět rýhy, stejně jako rýhy na prstech, ty připomínaly žilkoví na listech. Nenapadlo mě, co dělat. Nedokázala jsem si představit, co dělat dál, nebo jak bych to měla udělat správně.
Jedním z významů slova "jiné" by mohla být i jiná orientace autorky a většiny jejích hrdinek, alespoň tak to dešifruje ve své recenzi z Mladého světa Marta Běhounková. Neakcentovala bych v tomto kontextu příliš slovo "jiné" - autorka si totiž spíše všímá rysů našich vztahů, které jsou univerzální, ať se týkají kohokoliv, tedy spíše toho, co je "stejné" než "jiné". Ženy a dívky z jejích povídek milují jiné ženy, žijí s nimi, stýská se jim po nich, uvažují o jejich tajemstvích a případných nevěrách, aniž by se v tom lišily od žen, které milují muže, od mužů, kteří milují ženy, nebo od mužů, kteří milují muže. Všichni recenzenti hodnotí jako klad, že lesbické vztahy působí v "Jiných povídkách" přirozeně, bez křiklavosti, proklamativních agitací nebo vulgárnosti. V podstatě sice mají pravdu (alespoň mně je vždycky bližší hledat, co máme společné, než to, co nás rozděluje, a nemám ráda uměle ohraničené odlišné "světy"), ale není možné v tom necítit nevyslovenou kritiku, že od knihy s queer tematikou lze předem očekávat právě nabubřelou exkluzivitu a pompézní agitaci. Nevím, zda by někdo tolik zdůrazňoval tu přirozenost a nekřiklavost u knihy s heterosexuální tematikou - troufám si odhadnout, že asi ne.
"Jiné povídky a jiné povídky" osloví spíše čtenáře, která hledá skrytý význam ve zdánlivě obyčejném, než milovníka dramatických dějových zvratů, ale je to vynikající kniha, která určitě stojí za přečtení.

Davis, Will: Polibte si

18. června 2009 v 10:34 | Veronika Lenzová
Šestnáctiletý Jarold si říká Jaz, bydlí v Londýně, má v sobě puberťácký zmatek a je gay. Vztah jeho rodičů prochází krizí, matka se jen obtížně smiřuje se synovou orientací, sestra, které Jaz říká pro její okaté křesťanské proklamace Jeptyše, svého bratra gaye příliš nebere. Ve škole má Jaz problémy - když se spolužáci dozvědí o jeho homosexualitě, dávají mu na tašku a do lavice posměšné cedulky a někteří se snaží jej fyzicky napadat. Kamarádí vlastně jen se spolužačkou Al, která má komplexy ze své hřmotné postavy, zajímá se o politiku a doprovází Jaze úplně všude - na tajných výpravách do gay klubu i na útěku z domova, ke kterému se oba v průběhu děje společně rozhodnou. V gay klubu jednou potkají neoblíbeného zeměpisáře Fellowse, jenž má potom snahu nabídnout v jeho nelehké situaci Jazovi pomocnou ruku.
Kniha přesto vůbec není o útrapách gaye v nepřátelském světě heteráků, ve světě, který by se mohl proměnit v báječné místo, kdyby lidé odložili své předsudky a homofobii. Není ani o souznění duší gayů, kteří se proti nepřátelskému světu společně semknou a navzájem se nejlépe chápou. Všem takovým klišé se autor úspěšně vyhnul. Píše o vzájemném neporozumění, kdy ve vlastním zranění zraňujeme druhé, přičemž používáme různých záminek, abychom nemuseli říci, co nás ve skutečnosti trápí (buď to sami nevíme, nebo z toho máme takový strach). Že v životě bohužel vždycky nenajdeme ta správná slova a nedokážeme se navzájem přiblížit ani se v důležité chvíli pochopit. Na takové vlastní limity narážejí všechny postavy, Jaze nevyjímaje. Jeden z nejproblematičtějších hrdinů knihy, excentrický "nacistický punker" Fabian, jenž ohrožuje Jaze vystřelovacím nožem a nadává mu do "teplých prdelek", je ve skutečnosti nešťasný a zoufale volá o pomoc ve svém strašném osamění, takovou pomoc by mu snad mohl v poslední chvíli poskytnout právě Jaz, ovšem ten toho v kritickém okamžiku také není schopný.
Gayové se pochopitelně navzájem nedokážou chápat o nic lépe než ostatní. Jaz na nabízenou pomoc profesora Fellowse odpovídá odmítavě, místo vděku a spříznění reaguje spíše nedůvěrou k dospělému ("vemte si svý prehistorický rady a strčte si je tam, kam vám ani slunce nedosvítí"). Jeho agrese není vlastně namířená vůči Fellowsovi samému, spíš vyjadřuje, že je toho na Jaze už moc a nechce se bavit vůbec s nikým. Přesto dokáže zasáhnout a ublížit - úplně stejně, jako Jaze zasáhnou homofobní poznámky spolužáků, které ve skutečnosti také vyjadřují něco úplně jiného. Vzorec toho, proč někdo někomu nerozumí, a proč někdo jiný nerozumí jemu, je úplně stejný u všech postav - a v této souvislosti je homosexualita opravdu jen jedna z náhodných záminek.
Jaz není tragický hrdina. Má v sobě dostatek zdravé vitality a na problémy nereaguje smutkem a pochybnostmi, ale spíše odmítavě a postojem "polibte si". Tenhle postoj poněkud otupuje ostří vyhrocených konfliktů, a díky němu nevyznívá kniha nijak tragicky. Všechny epizody nekončí nešťastně - Jazova matka nakonec pochopí, že jejím problémem není synova homosexualita, ale vlastní manželství a vztahy v rodině, a krizi se podaří zažehnat. Velkou zásluhu na tom má terapeut, k němuž přivedla matka sebe, syna i manžela, aby tam řešili právě synovu orientaci, ale terapeut ji přiměje pochopit a pojmenovat skutečný problém. (To je právě onen klíčový bod, v němž většina postav selhává - Fabianův zoufalý výkřik se odehrál v mrazivém tichu nepojmenování a nepochopení.) Zeměpisář Fellows si najde partnera - překvapený Jaz zjistí, že ho zná z úplně jiných souvislostí. Al si najde kluka, a Jaz je na konci děje vcelku smířen se světem a očekává od něj spíše dobré.
"Polibte si!" nejspíš nebude aspirovat na literární ceny. Je to ale dobře napsaná kniha pro mládež, která se čte jedním dechem (přelouskala jsem ji za den a nemohla se od ní odloučit), rozhodně ji mohu doporučit. Ocenila jsem na ní zvlášť to, že nevytváří přehrady a různé světy. Na recenzích, které se o "Polibte si!" objevily na internetu, je zvláštní, že všechny důsledně pomíjejí Jazovu sexuální orientaci. Třebaže se autor snaží světy gayů a ne-gayů neoddělovat, fakt, že hlavní hrdina je gay, je dost klíčový a jeho opomenutí nelze chápat jinak než jako strach nebo nechuť. Můj spolurecenzent knih Mirek výstižně napsal, že Polibte si! je kniha o gayích, která sama nemá odvahu k coming outu. Jsem odpůrcem násilných coming outů za každou cenu - v tomhle případě si ale taky myslím, že by provedený být měl.

Kam dál